Balet

Minulý pátek se stalo něco, čeho bych se asi nikdy nenadál. Byl jsem na baletu. Ano, věřím, že pro spoustu chlapů je to věc poměrně nepředstavitelná. I pro mě byla. Byl jsem tam s kamarádkou M. Sehnala studentské lístky do Národního a patrně ji zradili všichni ostatní, protože se onehdá dotázala mě, zdali bych ji nedoprovodil. Já jsem, zřejmě ve chvíli nějaké momentální duševní slabosti, svolil. 

Vzhledem k mé špatné paměti se mi na to podařilo úspěšně zapomenout. Ve čtvrtek mi M. píše, že mi jenom připomíná, že zítra jdeme do toho divadla. Ovládlo mě zděšení. Rychle jsem zrušil to co jsem měl už na pátek domluvené jinde, to nebyl takový problém. Ale pak jsem se zamyslel nad tím, jestli vůbec mám v čem jít a zděsil jsem se ještě víc. Doma jsem před otevřenou skříní propadl zoufalství a opět si připomněl, že nemám žádné pořádné oblečení do společnosti. M. mě ale ujistila, že prý se to dnes už tak nehrotí a že i do Národního se chodí v džínách. Nejsem velký příznivce kravat a kalhot, ale tohle bych skutečně nepřenesl přes srdce. Našel jsem tedy svoje jediné pořádné kalhoty, zkontroloval zdali nejsou nějak zašpiněné..dobrý, jsou v pohodě. Našel jsem košili, lehce modro šedivou s mírnou kostičkou (v bílé si příjdu jako číšník) a k tomu žlutou kravatu. Navrch svetr, no, a děj se vůle boží.

V pátek jsem byl trochu v napětí, začal jsem malinko (spíš hodně) pochybovat o tom, jestli to byl dobrý nápad. Já a balet. Proboha, musel jsem být hodně mimo, když jsem se k něčemu takovému přislíbil. Vždyť to všichni známe, baleťáci, určitě všichni homosexuálové, upnuté oblečení, a ta, nám většině chlapů, tolik nepřirozená boule jako koruna. Moc jsem na pátek nespal. No, říkal jsem si, snad tam neusnu. Ale co sis jednou nadrobil, to si taky sníš.

Přípravy proběhly, vyrazil jsem ku Národnímu. M. tam již byla. Slušelo jí to, pochopitelně, jako vždycky. Dívala se na mě trochu překvapeně, jsa zvyklá na to, že chodím oblečen civilněji než s kravatou. V Národním jsem nikdy nebyl. Hanbím se, ale jsem ovlivněn tím, že můj otec historik, tuším, nemá až tak velké pochopení pro všechno z národního obrození, a Národní divadlo jsme zkrátka na našich procházkách Prahou prostě - ale možná jenom náhodou - vynechali. 

Lístky jsme měli hodně vysoko, což mi ale vůbec nevadilo. Co mi už vadilo víc bylo to, že jsem neměl moc místa na nohy. Patrně obrozenci byli vzrůstu menšího. Orchestr, který jsem taky viděl poprvé v životě (bože, žil jsem vůbec?), doladil, divadlo se utěšeně zaplnilo (což mě trošku překvapilo), já se uvelebil nejpohodlněji jak to v mezích možností šlo a pomalu se začlo zhasínat. 

Byli jsme na Oněginovi. Hudba Čajkovský. Hudebníci spustili první takty a opona šla vzhůru. A pak to začlo hop sem, hop tam, na špičky, na paty, piruetka, zvedačka na ramena, zvedačka někam ještě výš (kde to má ten hoch ruku?) a tak dále a tak dále. Bylo to velmi strhující. Nečekal bych, že se to stane, ale opravdu mě to začalo bavit. Tím, že jsme byli daleko, účinkující jsem až tak podrobně neviděl, což nemusí být úplně na škodu, ale celkově jsme měli výhled parádní. Hudba krásně hrála, hodně člověku pomůže. A faktem je, že někdy je prostě lepší, když lidé mlčí a nemluví. Každý sám si v tom hledá ten svůj děj, a to mi přišlo asi jako to nejlepší. 

Co mě ale překvapilo bylo, jak ty boty ženám klapají když skočí. Asi to bude tou výdřevou, či co to je ve špičkách. Nejdřív mě to trochu rušilo, ale pak si člověk zvykne a vůbec to nevnímá. Byly dvě přestávky, tak jsme se šli podívat po té "zlaté kapličce". Chvíli jsme s M. rádoby učeně mudrovali nad plátny ve druhém patře, chvíli přemýšleli, kdo že vlastně byl ten či onen na bustě. Pobavila mě jedna z přítomných divaček, která se svým přítelem dorazila v hodně ležérním stylu ala sixties. Zapletené vlasy podivným copánkem okolo hlavy, volné kalhoty a červené batikované tričko, to vše doplněno látkovou mošničkou. Přítel na tom byl dost podobně. Říkal jsem si, že se to oblečení už opravdu moc nehrotí, ale zase bylo pěkné vidět, jak se mají rádi a jak je jim úplně jedno, že nejsou oblečeni zrovna jak by se asi slušelo. Rozhodně ale nebyli sami, džín tam bylo nepočítaně. 

Představení probíhalo dál. Rád bych zde pronesl nějakou učenou kritiku, ale vůbec tomu nerozumím, takže se můžu omezit pouze na zopakování toho, že se mi to líbilo. Hudba dohrála, Oněgin odešel ze scény, zůstala smutná Taťána a opona padla. Následovala velká tleskačka, z které mě až pálily dlaně, ale nikterak mi to nevadilo. Pomalu se rozsvítilo, vydali jsme se do šatny a vstříc ven noční páteční Praze. Přišlo mi, že je docela hezky teplo, a tak by nebylo špatné jít na Strahov, kde M. přebývá, pěšky. No, nebylo to úplně podle jejího gusta. Nakonec ale moje odhodlání zvítězilo a šli jsme. Zabředli jsme cestou do zajímavé diskuze, ale o tom zase třeba až příště, myslím, že pro dnešek to stačí..

Jenom bych ještě tak řekl, že balet je docela fajn a že některé předsudky jsou opravdu horší než mor. Nevím, jestli se může líbit každému, ale kdo nebyl, určitě někdy vyražte, třeba se tam potkáme.. :-)