Nečas

Mám v hlavě pár nápadů co bych mohl napsat..asi tak dva, možná tři..ale stále nemám nějak čas to hodit sem..tak snad se nějak dokopu.. :-)

Delete

Myslím, že i ten co nemá velké znalosti v jazyce anglickém, ví, co tohle slovo znamená. Tentokrát jsem ho viděl několikrát ve spojitosti se svým contact listem na ICQ. Přes tenhle víkend jsem si řekl, že je potřeba ho zase trochu zredukovat a trochu se posunout dál. Takže jsem promazal několikero osob. Vím, že někdo to nedělá vůbec, ale já prostě sem tam musím. Ano, u některých mě zvláště štvalo, že jsou online a nenapíšou. :-) Myslím, že nenapíšou už nikdy - pokud už nejsem dávno též smazán - a kdyby náhodou, tak doufám, že budu natolik silný, abych je vykázal do patřičných mezí. Stejně jako když jsem klikal na "YES" jako odpověď na to, jestli jsem si opravdu šůr. Takže tohle tedy nechť je takové malé "poslední rozloučení". Sbohem Z., L., L., A., S. a další. A taky E., to pro mě chtělo hodně sil. Na druhou stranu, pořád tam ještě zůstalo dost lidí. A za to jsem rád. Třeba taková D., i když na mě teď trochu peče. ;-) A další, těm děkuju. Dobrou noc..

Ideál

(přesunuto z původního blogu..napsáno 7.2.2006 v 2:32 am)

Ideál..takové krátké slovo, ale co dokáže.. Někoho udělá š?astným..někomu dokáže zničit celý život, který ten dotyčný stráví jeho marným hledáním.. Já osobně se považuju za idealistu..ne za idealistu co se týče například světového míru..nebo totálně uklizené domácnosti, ale za idealistu ve smyslu vztahů..partnerských vztahů..dívek.. Pokusím se teď nad tím trochu zauvažovat..přiblížit aspoň některé mozkové pochody těm ''normálním''.. :-)

Předně bychom asi měli začít od dvou základních otázek, jestli se vůbec dá najít..? A co je to ideál..? Takže postupně ''Dá se najít ideál..?'' Uvažujme v tuto chvíli mužskou populaci.. Musíme si ujasnit jaký ideál hledáme.. Blondýnu..krásnou..hubenou..chytrou..modrookou..? Nebo snad brunetu..ne třeba až tak hubenou..která ale bude zase například umět dobře vařit..? Ruku na srdce..nejde to.. Všeobecný ideál se prostě najít nedá.. Je to prosté a jasné..už z podstaty různorodosti člověka, jeho vlastností, jeho vkusu.. Takže první věc je jasná..všeobecný ideál prostě neexistuje..s tím se asi spokojíme všichni.. Ale co tedy dál..? Mám skončit..? Myslím, že ne.. Postoupíme totiž o ''stupínek'' níž a pokusíme se zaměřit na vlastní ideál.. Myslím, že každý z nás má nějaké sny..přání, touhy..dalo by se říci ideály.. V každém z nás je takový malý idealista..musí být..jinak by neexistovaly žádné hádky..spory..žádné rozdíly..

Takže vlastní ideál..jak vypadá..? Je konečný..? Je jasný..? Pochopitelně ne.. Respektive, jak v čem.. Jsou asi přeci jenom nároky, které má každý z nás pevně fixované.. Pro mě osobně to třeba vždycky bylo kouření cigaret..nemám to rád..ale..změnil jsem se.. Vždycky jsem si říkal, že bych nikdy nemohl mít něco s holkou co dá do pusy něco takového jako je molitan v papíru.. :-) Ale lidé se mění..čas běží..a s ním se mění i ideál.. Neříkám, že jsem začal kouření tolerovat..ale přestal jsem ho už tak beznadějně odsuzovat..a když je chu? a vůle, dá se přeci odnaučit všechno.. I když pusu po cigaretě bych asi opravdu nezvládl.. :-) To byl ale jenom takový drobný příklad toho, že ideál není konečný..v tu chvíli vlastně přestává být ideálem v pravém slova smyslu.. De facto, se zánikem jednoho, okamžitě nastupuje nový..ke kterému se opět snažíme směřovat.. Takže ideál není jasný..není ani konečný..

Je ideál ideální..? Zvláštní otázka, řeknete si možná..ale při troše zamyšlení dává celkem jasný smysl.. Musí být ideál opravdu ideální..? Opět si myslím, že ne.. Dle mého názoru, spočívá obvykle idealita ideálu právě v jeho ''originalitě''.. Kdo by chtěl člověka, který by byl přesně podle jeho představ..? Myslím, že ze soudně uvažujících lidí asi jenom málokdo.. Vždy? koho by bavil vztah bez nějakého vzruchu..? Bez aspoň malých hádek..sporů..vždy? s nimi jde ruku v ruce usmiřování..a každá taková věc obvykle vztah posílí.. Nemám samozřejmě na mysli nějaké prudší spory.. Opět sáhnu k příkladu..osobně nemám rád holky, co si na sobě ''nechají dříví štípat''..dívky, co nemají vlastní rozum..(nemám pochopitelně na mysli věkovou ''zaostalost'').. co se neumí rozhodnout..a tak dále.. Pro mě osobně je velmi důležité, abych si té dívky, ženy mohl vážit..mít v ní oporu..jít k ní pro radu, svěřit se, a tak dále..ale je to jenom můj příklad a přesné popsání by bylo na hodně dlouho.. Možná někdy příště.. Nicméně co jsem tím chtěl říct.. S mým ideálem se rozhodně najdou dny, které nebudou jako z ''partesu'', ale přesto budou pozitivní..a vyrovnaný..což ovšem ale nemusí vůbec sedět někomu jinému, takže tím pádem idealita mého ideálu je vlastně v jeho neidealitě..protože, jak už jsem se zmínil na začátku, nedá se nastavit idealita obecná..

Kolik je ideálů..? Nevím..a myslím, že to neví nikdo na světě..nedá se to nijak změřit.. Záleží to všechno jenom na nás a hlavně na štěstí.. Kdo bude celý den sedět jenom doma, těžko o něj ideál zakopne..ale zase na druhou stranu, znám i lidi, kteří nikam nechodili, a přesto ho našli.. Štěstí..jenom o to jde..a někdy i náhoda..

Nemám rád takové ty řeči, jakože ''vím, že je to ten pravý''..a přitom ta dotyčná, nebo dotyčný s tím druhým jsou třeba jenom pár týdnů..někdy i dnů.. Je to těžké..přesto však si myslím, že to, jestli je ta osoba náš ideál, zjistíme prostě až časem..někdy třeba až po letech.. Někdo si může roky myslet, že to „co má doma“ je ideál, ale pak mu náhodou cestu zkříží skutečný ideál a je zle.. Takže myslím, že teprve až po prožití a hlavně zdárném přežití jistých krizových situací je záhodno mluvit o tom, že jsem našel, nebo našla svůj ideál.. Ale na druhou stranu, může se změnit i ten náš protějšek a z ideálu se rázem stane někdo, koho vlastně neznáme.. V každém případě si myslím, že s ideálem přichází štěstí..myslím, že je to asi přímo jeho poslání..pokud ho nalezneme, jsme š?astní.. Vždy? co je na světě nejdůležitější..? Peníze..? K čemu jsou, když vás nemá kdo ''hřát''..? Opět sáhnu k sobě..vždycky jsem snil o š?astném jaru..věřil jsem, že poznám dívku, s kterou prožiji š?astné jaro.. Jaro..čas, kdy se všechno probouzí..zelená, kvete.. Kdy slunce už zase pálí se silou a venku to zavoní.. Jako každý rok jaro přijde..a zase odejde..ale na mě nějak zapomene.. :-) No, co..třeba se to letos změní.. :-)

A co ti co ideál nehledají..? Ano..takoví lidé jsou..a je jich mnoho..nevím kolik..je jich možná víc než ''idealistů''..asi určitě.. Ale jak už jsem řekl, v každém jsou nějaké sny..touhy po něčem..''ideálním''.. Faktem však je, že jsou lidé, kteří jsou v tomto velmi skromní.. Je to způsobeno, buď jejich náturou, nebo třeba časem..čas otupí nároky a zrcadlo každé ráno trochu ohladí hrany ideálu.. Ale zase si myslím, že je to individuální.. Někteří se nesmíří nikdy.. Pak je to ale velká sázka.. Sázka právě na to štěstí..můžu ho potkat a nemusím..potkám ho..a budu š?astný..nepotkám a nebudu mít nikdy klid.. Nebo..slevím z nároků..a přidám na toleranci..smířím se.. Někteří lidé jsou i tak š?astní..nebo to aspoň říkají.. Já to na jednu stranu chápu, ale v tuhle chvíli bych tak nedokázal žít..ale přeci jenom jsem ještě mladý, takže je velmi pravděpodobné, že to ještě komplexně pochopím.. I když kdo ví..do budoucnosti zatím nikdo nevidíme..naštěstí.. :-)

Myslím, že ten kdo to dočetl až sem si zaslouží uznání.. :-) Nikomu to ale nenutím..a je jasné, že se najde plno lidí, kteří to vidí naprosto jinak..ale to je jenom dobře..vždy? k čemu by byl ideální svět s ideálními lidmi..? :-) Je to asi trochu neuhlazené..a možná jsou to jenom naprosté bláboly.. Bláboly jednoho naivního idealisty.. Možná to někdo pochopí..možná se ještě na světě najdou podobní „blázni“.. Možná na tom něco je..a možná jsou to jenom neuspořádané myšlenky okolo třetí ráno, kdy zima se zdá být nekonečná a za okny opět začalo sněžit....

Balet

Minulý pátek se stalo něco, čeho bych se asi nikdy nenadál. Byl jsem na baletu. Ano, věřím, že pro spoustu chlapů je to věc poměrně nepředstavitelná. I pro mě byla. Byl jsem tam s kamarádkou M. Sehnala studentské lístky do Národního a patrně ji zradili všichni ostatní, protože se onehdá dotázala mě, zdali bych ji nedoprovodil. Já jsem, zřejmě ve chvíli nějaké momentální duševní slabosti, svolil. 

Vzhledem k mé špatné paměti se mi na to podařilo úspěšně zapomenout. Ve čtvrtek mi M. píše, že mi jenom připomíná, že zítra jdeme do toho divadla. Ovládlo mě zděšení. Rychle jsem zrušil to co jsem měl už na pátek domluvené jinde, to nebyl takový problém. Ale pak jsem se zamyslel nad tím, jestli vůbec mám v čem jít a zděsil jsem se ještě víc. Doma jsem před otevřenou skříní propadl zoufalství a opět si připomněl, že nemám žádné pořádné oblečení do společnosti. M. mě ale ujistila, že prý se to dnes už tak nehrotí a že i do Národního se chodí v džínách. Nejsem velký příznivce kravat a kalhot, ale tohle bych skutečně nepřenesl přes srdce. Našel jsem tedy svoje jediné pořádné kalhoty, zkontroloval zdali nejsou nějak zašpiněné..dobrý, jsou v pohodě. Našel jsem košili, lehce modro šedivou s mírnou kostičkou (v bílé si příjdu jako číšník) a k tomu žlutou kravatu. Navrch svetr, no, a děj se vůle boží.

V pátek jsem byl trochu v napětí, začal jsem malinko (spíš hodně) pochybovat o tom, jestli to byl dobrý nápad. Já a balet. Proboha, musel jsem být hodně mimo, když jsem se k něčemu takovému přislíbil. Vždyť to všichni známe, baleťáci, určitě všichni homosexuálové, upnuté oblečení, a ta, nám většině chlapů, tolik nepřirozená boule jako koruna. Moc jsem na pátek nespal. No, říkal jsem si, snad tam neusnu. Ale co sis jednou nadrobil, to si taky sníš.

Přípravy proběhly, vyrazil jsem ku Národnímu. M. tam již byla. Slušelo jí to, pochopitelně, jako vždycky. Dívala se na mě trochu překvapeně, jsa zvyklá na to, že chodím oblečen civilněji než s kravatou. V Národním jsem nikdy nebyl. Hanbím se, ale jsem ovlivněn tím, že můj otec historik, tuším, nemá až tak velké pochopení pro všechno z národního obrození, a Národní divadlo jsme zkrátka na našich procházkách Prahou prostě - ale možná jenom náhodou - vynechali. 

Lístky jsme měli hodně vysoko, což mi ale vůbec nevadilo. Co mi už vadilo víc bylo to, že jsem neměl moc místa na nohy. Patrně obrozenci byli vzrůstu menšího. Orchestr, který jsem taky viděl poprvé v životě (bože, žil jsem vůbec?), doladil, divadlo se utěšeně zaplnilo (což mě trošku překvapilo), já se uvelebil nejpohodlněji jak to v mezích možností šlo a pomalu se začlo zhasínat. 

Byli jsme na Oněginovi. Hudba Čajkovský. Hudebníci spustili první takty a opona šla vzhůru. A pak to začlo hop sem, hop tam, na špičky, na paty, piruetka, zvedačka na ramena, zvedačka někam ještě výš (kde to má ten hoch ruku?) a tak dále a tak dále. Bylo to velmi strhující. Nečekal bych, že se to stane, ale opravdu mě to začalo bavit. Tím, že jsme byli daleko, účinkující jsem až tak podrobně neviděl, což nemusí být úplně na škodu, ale celkově jsme měli výhled parádní. Hudba krásně hrála, hodně člověku pomůže. A faktem je, že někdy je prostě lepší, když lidé mlčí a nemluví. Každý sám si v tom hledá ten svůj děj, a to mi přišlo asi jako to nejlepší. 

Co mě ale překvapilo bylo, jak ty boty ženám klapají když skočí. Asi to bude tou výdřevou, či co to je ve špičkách. Nejdřív mě to trochu rušilo, ale pak si člověk zvykne a vůbec to nevnímá. Byly dvě přestávky, tak jsme se šli podívat po té "zlaté kapličce". Chvíli jsme s M. rádoby učeně mudrovali nad plátny ve druhém patře, chvíli přemýšleli, kdo že vlastně byl ten či onen na bustě. Pobavila mě jedna z přítomných divaček, která se svým přítelem dorazila v hodně ležérním stylu ala sixties. Zapletené vlasy podivným copánkem okolo hlavy, volné kalhoty a červené batikované tričko, to vše doplněno látkovou mošničkou. Přítel na tom byl dost podobně. Říkal jsem si, že se to oblečení už opravdu moc nehrotí, ale zase bylo pěkné vidět, jak se mají rádi a jak je jim úplně jedno, že nejsou oblečeni zrovna jak by se asi slušelo. Rozhodně ale nebyli sami, džín tam bylo nepočítaně. 

Představení probíhalo dál. Rád bych zde pronesl nějakou učenou kritiku, ale vůbec tomu nerozumím, takže se můžu omezit pouze na zopakování toho, že se mi to líbilo. Hudba dohrála, Oněgin odešel ze scény, zůstala smutná Taťána a opona padla. Následovala velká tleskačka, z které mě až pálily dlaně, ale nikterak mi to nevadilo. Pomalu se rozsvítilo, vydali jsme se do šatny a vstříc ven noční páteční Praze. Přišlo mi, že je docela hezky teplo, a tak by nebylo špatné jít na Strahov, kde M. přebývá, pěšky. No, nebylo to úplně podle jejího gusta. Nakonec ale moje odhodlání zvítězilo a šli jsme. Zabředli jsme cestou do zajímavé diskuze, ale o tom zase třeba až příště, myslím, že pro dnešek to stačí..

Jenom bych ještě tak řekl, že balet je docela fajn a že některé předsudky jsou opravdu horší než mor. Nevím, jestli se může líbit každému, ale kdo nebyl, určitě někdy vyražte, třeba se tam potkáme.. :-)

Proč vlastně..?

Proč tohle vlastně. Dobrá otázka. Ať se mi to líbí, či ne (a že tedy spíš ne), patrně jsem trochu podlehl vlivu okolí a řekl si, že když každý, tak že si taky založím deníček. Faktem je, že s touto myšlenkou jsem si pohrával už dlouhé roky, ale vzhledem k tomu, že můj rukou psaný projev se jaksi čím dál víc zhoršuje a zůstává mi už jenom mých "všech deset", jsem nucen vzíti zavděk elektronickou variantou. 

Na začátek by se asi slušelo přiznat, že si nejsem úplně jist, jestli jsem tak svědomitý a dostane psaní sem nějaký rytmus, či řád, ale to nechám času. Každopádně prosím všechny kdož náhodou budou mé výlevy čísti, aby omluvili sníženou kvalitu textů.. :-)

První..

Tak začínám..nejsem spisovatel..jsem naiva..tak uvidíme, co z toho vyleze..